Peníze jsou docela zajímavá věc. Všichni je chtějí mít, dokonce i když je právě nepotřebují, a chtějí jich mít co nejvíc, i když vlastně nejsou samy o sobě k ničemu.

Vždyť k čemu se vlastně hodí tu malá a tu větší kolečka z nějakého kovu? Možná se s nimi dají házet žabky u vody, možná mohou v menším množství posloužit jako podložka, umělec by z nich možná vytvořil nějakou koláž, ale nic víc.

A bankovky? S těmi to není o moc lepší, nejsou ideální ani jako náhražka toaletního papíru.

Ale přesto je všichni chtějí. Každý chce mít peníze.

Proč?

Protože je v nich ukryta určitá naděje a víra v to, že se výměnou za ně dočkáme nějaké protislužby. Že někdo udělá to, co nám na očích uvidí nebo o co si mu řekneme, jenom když mu některé peníze dáme. A abychom mu je mohli dát, musíme posloužit někomu, kdo je dá pro změnu nám.

Tak už to chodí. Peníze jsou prostě poukázky na protislužby. Něco pro někoho uděláme a něco je pro změnu uděláno pro nás.

Nominální hodnota peněz určuje, kolik dobra jsme udělali pro jiné a kolik ho máme naopak právo žádat od jiných. Čím větší nominální hodnota, tím lépe, pokud peníze máme, a hůř, pokud je máme někomu dát.

Ovšem nominální hodnota není ani zdaleka vše. Protože rozhodující není často ani tak číslo, které je na bankovce nebo minci napsáno, jako je spíš důležité i to, o jaké peníze vůbec jde. Protože chtěli byste být třeba před čtyřmi lety dolarový miliardář nebo jít světem s jediným dolarem v kapse? Že je to hloupá otázka? Není. Mít tehdy jeden americký dolar znamenalo mít tolik peněz, kolik by jich mělo tři a půl milionu miliardářů s dolary ze Zimbabwe.

A ani ideální nominální hodnota a typ měny ještě není všechno. Protože se různí lidé na různých místech dožadují za tutéž protislužbu různého ocenění. Takže koruna u nás není koruna v Americe, Japonsku nebo naopak někde v zapadlých končinách Afriky nebo Asie.

A peníze dokážou být třeba i hodně nelogické. Vždyť se jenom podívejte, kolik numismatiků je ochotných nevýhodně vyměnit hromadu těchto poukázek na štěstí za podobné, ale už dávno nefungující. Zatímco v obchodním styku už po haléřích pomalu ani pes neštěkne, za pětník z roku 1924 vám prý dají i 180000 platných korun. A kolik je tak u nás lidí, prokazujících dnes v práci ostatním dobré služby, jen aby si za rok vydělali jeden takový neplatný pětihaléř!

Peníze jsou docela zajímavá věc. Všichni je chtějí mít, dokonce i když je právě nepotřebují, a chtějí jich mít co nejvíc, i když vlastně nejsou samy o sobě k ničemu.

Vždyť k čemu se vlastně hodí tu malá a tu větší kolečka z nějakého kovu? Možná se s nimi dají házet žabky u vody, možná mohou v menším množství posloužit jako podložka, umělec by z nich možná vytvořil nějakou koláž, ale nic víc.

A bankovky? S těmi to není o moc lepší, nejsou ideální ani jako náhražka toaletního papíru.

Ale přesto je všichni chtějí. Každý chce mít peníze.

Proč?

Protože je v nich ukryta určitá naděje a víra v to, že se výměnou za ně dočkáme nějaké protislužby. Že někdo udělá to, co nám na očích uvidí nebo o co si mu řekneme, jenom když mu některé peníze dáme. A abychom mu je mohli dát, musíme posloužit někomu, kdo je dá pro změnu nám.

Tak už to chodí. Peníze jsou prostě poukázky na protislužby. Něco pro někoho uděláme a něco je pro změnu uděláno pro nás.

Nominální hodnota peněz určuje, kolik dobra jsme udělali pro jiné a kolik ho máme naopak právo žádat od jiných. Čím větší nominální hodnota, tím lépe, pokud peníze máme, a hůř, pokud je máme někomu dát.

Ovšem nominální hodnota není ani zdaleka vše. Protože rozhodující není často ani tak číslo, které je na bankovce nebo minci napsáno, jako je spíš důležité i to, o jaké peníze vůbec jde. Protože chtěli byste být třeba před čtyřmi lety dolarový miliardář nebo jít světem s jediným dolarem v kapse? Že je to hloupá otázka? Není. Mít tehdy jeden americký dolar znamenalo mít tolik peněz, kolik by jich mělo tři a půl milionu miliardářů s dolary ze Zimbabwe.

A ani ideální nominální hodnota a typ měny ještě není všechno. Protože se různí lidé na různých místech dožadují za tutéž protislužbu různého ocenění. Takže koruna u nás není koruna v Americe, Japonsku nebo naopak někde v zapadlých končinách Afriky nebo Asie.

A peníze dokážou být třeba i hodně nelogické. Vždyť se jenom podívejte, kolik numismatiků je ochotných nevýhodně vyměnit hromadu těchto poukázek na štěstí za podobné, ale už dávno nefungující. Zatímco v obchodním styku už po haléřích pomalu ani pes neštěkne, za pětník z roku 1924 vám prý dají i 180000 platných korun. A kolik je tak u nás lidí, prokazujících dnes v práci ostatním dobré služby, jen aby si za rok vydělali jeden takový neplatný pětihaléř!